PhDr. Jaroslav Madlafousek, CSc.
výzkumný pracovník, vedoucí výzkumného programu
v instituci:  1961 - 1984


V dějinách vědy se často stává, že nadaný a osvícený jedinec výrazně předstihne myšlení své doby. Teprve dodatečně a mnohdy až s odstupem mnoha let se prosadí koncepce a poznatky, které tito jedinci přinášeli. V české psychologii patří mezi tyto autory nesporně Jaroslav Madlafousek, čelný představitel první generace poválečných psychologů, kteří často v obtížných a mnohdy nepříznivých dobách vytvářeli tradici, na které stavíme dodnes. Po mnoha stránkách jim vděčíme za hledání cest v nezmapovaném terénu a mnohdy i za naše vzdělání.
Ve dnech, kdy se uzavřela pozemská pouť J. Madlafouska, se nutně vynoří otázka, čím byl pro své následníky, co pro mnohé z nás znamenal a co do našeho oboru přinesl. Nemohu najít jinou charakteristiku než pojem VYCHOVATEL – a těžko hledat jiné čestnější označení, než je tento titul. Byl příkladem v metodice vědecké práce, v kladení otázek, v osobních motivech, v myšlenkové nezávislosti, v ryzosti charakteru a v občanských postojích. Nešlo mu o pomíjivý úspěch, ale o pevné poznání. Často se dostával do rozporu s duchem doby, s nedostatečně ověřenými tradicemi a kladl mnohdy znepokojivé otázky, pro které hledal dobré odpovědi.
Nedávno jsme při jeho životním jubileu vzpomínali ve zprávách Psychologické společnosti na Madlafouskovu životní a odbornou trajektorii. Dnes se pokusím naznačit mezníky v jeho vědecké dráze. Začínal poměrně pozdě – ke studiu na filosofické fakultě nastoupil v důsledku války až ve věku 23 let. Během studia pracoval v Čs. Ústavu lidské práce a záhy pochopil, že rozbor výkonnosti člověka a psychologických vlivů, které na ni působí, je věcně velmi složitý a experimentálně těžko uchopitelný. Vyžaduje mnohem náročnější postupy, než byly v té době k disposici, a hledal proto problematiku, která by mohla být jednodušší. Našel ji v přednáškách J. Stavěla, který se již před válkou zaměřil na systematické zkoumání instinktů.
Madlafouskovi imponoval výzkum podmíněnosti a proměnlivosti zdánlivě jednoduchého a stereotypního chování živočichů. Pustil se do systematického studia tehdejší etologické literatury a v disertační práci se věnoval koncepci imponování a srovnávacímu rozboru nálezů řady tehdejších autorů. Kdo tehdy u nás znal studie Lorenze, Tinbergena, Baerense a řady dalších autorů? Snad pouze Josef Stavěl a Josef Lát. Současně sledoval výzkumy tehdejších behavioristů, ale také učebnice statistických metod a plánování experimentů. Společenská situace nebyla jednoduchá – ideologické tlaky, obtížně dostupná literatura, omezené vedení fakulty, naivní propagace zjednodušeného Pavlova atd. Po kratším pobytu na filosofické fakultě přešel do Ústavu krevního oběhu v Krči, kde získal možnost experimentovat na zvířecích modelech a analyzovat nervové mechanismy, řídící činnost krevního řečiště.
Z Krče odešel nedobrovolně r. 1956 a jako nouzové řešení nastoupil u Jaroslava Skály do protialkoholní léčebny v Lojovicích. Koho by tehdy napadlo, že při léčení chronických alkoholiků je možno aplikovat etologické postupy? Madlafouskovi se rýsovalo pojetí, že sledování isolovaného jedince může být jednostranné a že etologie má svou stránku sociální.
To tušil již dříve při sledování instinktivních aspektů sexuálního cyklu ptáků, ryb i jiných živočichů. Z Lojovic pocházela jeho etologická studie o „pijácké partě“, jejích zákonitostech a vlivu na jedince.
Náhoda přeje připraveným – toto tvrzení platilo o Madlafouskovi. Vznikl Výzkumný ústav psychiatrický a ve spolupráci s K. Freundem se tam pustil do podrobného studia sexuálního chování potkanů. Odmítl tradiční laboratorní postup sledování isolovaného zvířete, ale systematicky analyzoval chování v dyádě, a to jak za běžných okolností, tak při záměrném hormonálním či behaviorálním vylaďování jednoho či druhého člena páru. To byla tehdy novinka ve světovém písemnictví. Vznikla řada experimentálních studií, které pronikaly do světových časopisů a vnášely do etologického myšlení nový pohled. Tehdy jen málokdo z psychologické obce věděl o mezinárodním ohlasu těchto studií – a autor sám se nikterak nechlubil. V té době vzniká u nás mezioborová Etologická společnost a Madlafousek se stává jejím hlavním odborníkem a inspirátorem.
Následoval další metodologicky originální krok. Viděl, že jednoduché a v podstatě jednorázové experimenty jsou mnohdy značně zjednodušené. S řadou spolupracovníků vytvářel Madlafousek blok několika projektů, propojených společným teoretickým zázemím a promyšlenou metodologií. Tímto směrem se zaměřil na širší sledování sexuálního chování. Pokračoval výzkum interakcí potkanů v dyádě. Analyzovalo se odlišné chování osob s narušeným sexuálním chováním a hledaly se jeho příčiny v poruchách instinktivního vybavení. Třetí pohled tvořila originální metodika pro systematické sledování prvních signálů a úvodních aktivit partnerského sbližování (dvoření) mladých jedinců. Z řady studií z té doby je stále aktuální úvaha Sexuální chování jako komunikační proces, jímž se realizuje systém dílčích motivačních stavů (spoluautoři Žantovský, Hliňák, Kolářský). Kdo ve světě tehdy uvažoval o podobných komplexních výzkumných projektech, ve kterých by se psychologická problematika záměrně sledovala z různých stran? A kdo tehdy uvažoval o motivaci jako proměnlivé a hierarchicky uspořádané struktuře?
Po do jisté míry vynuceném odchodu do důchodu se dále prosadil Madlafouskův široký rozhled. Pustil se do studia a do rozboru evoluční psychologie. Opět to bylo téma, které u nás nikdo neznal. Uvažoval o historické rekonstrukci chování člověka v dávné minulosti a o pravděpodobném vývoji komplexních forem chování – spolupráce ve skupině, péče o potomky, vytváření lidského altruismu až k charakteristice lidské lásky a jejích vývojových etap. Své úvahy shrnul jasně do několika kapitol v učebnicích psychologie a psychiatrie i do samostatných časopiseckých studií.
Nezůstal však pouze u teorie. Ponořil se do složité problematiky výchovy dětí. Uvažoval o racionálních radách bezradným rodičům – a vlastně nám všem. Výchova se mu rýsovala jako základní kámen pro zítřejší vývoj lidstva, které se dnes často ocitá na hraně katastrof
přírodních i sociálních. První náčrtky naznačují, že vznikalo nadějné dílo, které bychom všichni potřebovali. Proti nesčetným, tradičním úvahám stavěl Madlafousek systém, který se opíral o historický vývoj celého lidského rodu i o ontologický vývoj jedince v různých vývojových etapách.
Nejde však jen o výzkumnou problematiku, kterou se J. Madlafousek zabýval, ale o etickou stránku vědecké práce. Byl proti zjednodušování, proti předčasnému zobecňování nálezů, proti nedozrálým publikacím a hlavně proti neodpovědnému obchodování s neprověřenými poznatky. Zde nám bude jeho slovo velmi chybět. Měl schopnost velkých autorů se ptát, zda cesta po které jde, je přiměřená. Dovedl zbořit koncept, který snad je líbivý, ale není nosný. Nebál se ukazovat na chyby a to i často proti tradici oboru či jeho představitelů. Neuměl kličkovat, ale znal rázné kroky, směřující přímo k cíli – cestu, která může mít zákruty, ale nemůže se přizpůsobovat dobovým či ideologickým heslům. Dokázal to i jako předseda Psychologické společnosti v létech 1968 – 1970, kdy usiloval o rehabilitaci psychologické vědy, řady zrušených institucí i poškozených osob a o odstranění neodborné, byť i finančně lákavé aplikace poznatků do praxe. Zároveň podněcoval odborné setkávání a diskuse – i dnešní psychologické dny tehdy inspiroval.
Kdykoliv to bylo možné, vstupoval do výuky studentů i mladších spolupracovníků – a byl z ní opakovaně odháněn. I dnes jsou pro mne cenné náměty z jeho přednášek Organismus a prostředí, které jsem kdysi poslouchal. Byl kdykoliv ochoten diskutovat, radit, „nezištně přihrávat“ poznatky i literaturu. Opakovaně referoval a debatoval na transdisciplinárním semináři, který řídil prof. Miroslav Katětov. Přinášel tam nové myšlenky i náměty pro uvažování v různých vědních disciplinách. Mnohé jsem se od něj naučil a za mnohé jsem mu vděčný. Neodcházel jsem od něj nepoučen.
Jaroslav Madlafousek byl člověk velmi skromný. Nešlo mu ani o velké výdělky ani o pozlátka různých titulů či hodností. Šlo mu o vědu a o poznání. To byly stezky, na kterých nacházel uspokojení. Doba konsumní mu byla cizí a nad ní si cenil základní občanské postoje.
Ještě dnes slyším jeho poznámku o komsi, že „Prodává poznatky jako kšandy“. Velké uspokojení a relaxaci nacházel na orlické chatě při rybaření – a jako pravý etolog studoval při tom různé formy rybího chování. Mnohá experimentální i technická zařízení dokázal vytvořit vlastní zručností a poradil si často sám bez nároků na servisní služby.
Byl to učitel, jakých je jen málo – odborně i lidsky – bez nich se občanská společnost neobejde. Nehledejme památku PhDr. Jaroslava Madlafouska, CSc. v kovu náhrobku, ale hledejme ji v odpovědném a dlouhodobém hledání cest k poznání. Tam bude pevnější kovu!

Václav Břicháček
(Převzato se souhlasem z časopisu Československá psychologie 2008; 52(5): 526–530.)

 





 
O nás Aktuality Kalendář Organizační schéma Organizační řád Vedení Rada NUDZ Vědecká rada Rada pro komercionalizaci Akreditace Výroční zprávy Pracovní příležitosti Veřejné zakázky Kdo byl kdo Fotogalerie
O NUDZ Výzkumné programy Léčebná péče Výuka Informační středisko Média Kontakty